na Blog.cz

Minulost ostatních nám bývá skrytá. Jestli se o ní člověk nezmíní, můžeme jen hádat, co se v jeho minulosti dělo. Nezbývá nám, než čekat až pravda vyjde najevo. A věřte tomu, že dříve či později se svět dozví, jací jsme byli a co jsme provedli…

Všude kam se hneme, jsou naše kroky hlídány. Na veřejných místech, nádraží, ulicích i na domech jsou umístěny kamery, které nás dvacet čtyři hodin sedm dní v týdnu hlídají. Je prakticky dokázáno, že kriminalita v oblastech, jenž nejsou obehnány kamerovým systémem, je větší. To opravdu kamery drží kriminalitu na uzdě?

V tomto článku jsme se respondentů ptali na otázku: "Zdali se cítí bezpečněji, když jsou hlídány kamerami." Odpovědí bylo mnoho a moc se od sebe nelišily. "Ano, cítím se mnohem bezpečněji, když vím, že v těch místech, kudy procházím, jsou kamery," odpověděla dvacetiletá studentka. Odpověď dvaceti osmiletého muže nás překvapila. "Kamery sice hlídají každý náš krok, ale určitě zabezpečují to, že nás nikdo neokrade nebo nezabije před ní? Člověk, když chce ublížit druhému, udělá to téměř kdekoliv a za jakýchkoliv podmínek. Necítím se bezpečně, ani když mne sledují kamery," zněla jeho odpověď.

Tohle byly názory několika vyvolených, kteří se naší ankety zúčastnili. Statisticky je dokázáno, jak jsme zde již zmínili, že počet útoků na osobu v oblasti sledované kamerami ubývá. Ale je opravdu zaručené, že se vám nic nestane, když se ocitnete sami uprostřed parkoviště, které hlídá kamera? Nic není jisté. Proto se i někteří dotazovaní nespoléhají na kamerový systém. Byl vytvořen člověkem a dá se velice snadno obelstít.

Dorazila jsem opět do Španělska. Byla to krásná země. Dům, ve kterém teď budu žít, se mohl rovnat dvěma rodinným domům. Jeden z mých podřízených mi odnesl kufry do mé ložnice. Byla prostorná, tak jako všechny místnosti v domě. Jen co jsem se po domě porozhlédla, vyrazila jsem do ulic města. Hledala jsem někoho, kdo může upokojit mé tužby. Jelikož se stmívalo, tak venku téměř nikdo nebyl. Až na několik starých lidí a ty jsem nechtěla. Zklamaná jsem se vrátila do domu.

Mé myšlenky opět zabloudily k naší dovolené. Byla to dovolená jako každá jiná, až do té doby než jsme odjížděli. Na ten okamžik budu vzpomínat dlouho.

Už jsme měli sbalené věci. Všechno bylo v autě a jen jsme čekali na sestru. Vždycky ji to trvalo, než se nachystá, ale nevadilo nám to. Měli jsme odjed kolem páté odpolední, ale odjížděli jsme v půl sedmé. Auto nažhavilo svůj motor a odjížděli jsme z místa pobytu.

Jeli jsme po silnici, která vedla podél vody. Obloha byla na východní straně tmavě modrá, spíše do černa a objevilo se tam několik hvězd. Od východu k západu se barva měnila. Z tmavé do zářící. Tu zář vydávalo zapadající slunko, které se uchylovalo ke spánku. Od jeho okraje, jenž tak intenzivně zářilo a odráželo se ve vodě, se táhla dlouhá směs různých barev. Od žluté z počátku až po červenou kam oko dohlédlo a výhled dovoloval. Jindy bílé obláčky dostaly nádech barvy, která se nacházela na obloze.

Pomalu jsme jeli po silnici a pozorovali soumrak. Celá ta scenérie netrvala dlouho, ale zato to bylo, podle mého názoru asi nejhezčí okamžik z dovolené. Celá rodina pohromadě a všichni jsme se dívali na ten jev. Viděla jsem tolik západů slunce, ale tohle byl první soumrak u moře.

"Nejsem nějaký kus zboží!"

Chopil ji za vlasy. "To právě jsi!" řekl skrz zaťaté zuby. "A uděláš přesně to, co ti řeknu!" Silou ji hodil na zeď. Praštila se do hlavy. Chvíli viděla rozostřeně, ale pomalu se to zlepšovalo. Ucítila, jak ji po tváři něco teče. Zvedla ruku a otřela si tekutinu. Podívala se na prsty a uviděla, že je má od krve. Hlava ji začala bolet. Pokusila se vstát. Marně.

"Vstávej!" nakázal ji. Když viděl, jak se pokouší vstát, ale nemůže, chytil ji za rameno a vytáhl ji na nohy. Prsty ji ryl do kůže. "Snad ses neuhodila!" jeho hlas zněl hlasitě a ironicky. Hlava ji rozbolela ještě víc. Oči se jí zavíraly.

Chtělo se ji spát. Poslední co viděla, byl jeho kamenný výraz a rozzuřený pohled. Omdlela.