01. kapitola

14. června 2015 v 14:51 | Kate Rojvol Raddle |  Voldemortův dědic
Slunce líně plulo po obloze. Zdálo se, že se mu nechce sklonit k obzoru. Příjemný teplý větřík se proháněl mezi listoví, které šťastně ševelilo. Krásný den stvořený na procházku. V parku se děti honily, zatímco jejich rodiče seděli na lavičkách a povídali si. Nikdo nic neřešil, jen si užívali slunného dne, který v Anglii moc často nebývá.
Šel mezi stromy, někoho hledal. Přišel sem za jistým účelem. Divil se, že někdo takový nebydlí ve vesnici pro ně určené, jako všichni ostatní. "Kate Payne?" zeptal se, jakmile přistoupil k lavičce, na níž seděla jediná osoba s knihou v ruce.

Zvedla oči od řádků a podívala se na muže před sebou. Zaklapla knihu a titulem položila ji na klín. Čarodějové a mudlové, hlásal titulní název. "Co chcete?" zeptala se zostra. Neměla ráda přepadávání na ulici.
"Jmenuji se Neville Longbottom, jsem ředitelem Bradavic." Natáhl ruku k potřesu. Stáhl ji v okamžiku, když mu došlo, že se nedočká kladného přijetí. "Od svého předchůdce jsem našel poznámky, že by vás rád požádal o to, abyste vyučovala ve škole," odmlčel se. Opět ho nečekalo nic jiného, než mlčení. "Byl bych rád, kdybyste přijala místo učitele Obrany proti černé magii."
"Tse," uchechtla se. "Myslíte, že je to nutné?" Narážela na události před několika lety. I když to bylo tak dávno, stále se o té události mluvilo. Byla to porážka nejobávanějšího černokněžníka všech dob. Zemřel samotný Lord Voldemort.
"Všichni studenti musí znát, že magie má dvě strany a není dobré se pouštět tou druhou," zněla jeho připravená odpověď. Tímto problémem se potýkal delší dobu. Kouzelníci si oddechli a na černou magii začínali zapomínat. Ještě zývalo zbavit se jeho nástupců, ale s tím neměli žádné starosti.
Pokývala hlavou. "Dobrá. Vidím, že když na to nekývnu, budete mě stále obtěžovat. Všichni ředitelé Bradavic jsou, na můj vkus, stejní. Brumbál a vy," zakroutila hlavou a stoupla si. "Pošlete mi sovu s podrobnými instrukcemi." Odešla z parku knihu držíc v ruce.
Povzdechl si. Netušil, jestli jeho nabídku přijala jen proto, že chce mít pokoj. Byl by rád, kdyby byla ráda, že může mít takovou práci. Chvíli jen tak seděl na lavičce a zavzpomínal si. Už to bylo tak dávno, co tak bezstarostně odpočíval. Měl by si to zařadit do rozvrhu. Více času trávit odpočinkem a se svojí rodinou. Vstal a také odešel.
Přišla domů, kde na ni už čekala večeře. Vždycky večeřela poměrně brzo. Nebylo ani pět hodin a už si sedala ke stolu a jedla. "Chutnalo vám, paní?" zeptala se skřítka, když viděla, že už nejí.
"Kolikrát ti mám říkat, že mi nemáš říkat paní?" Slova nezněla nijak zvlášť příkře, ale spíš trochu frustrovaně. Neměla to ráda. Připadala si stará.
"Ano, pa-" včas se zarazila. "Co jste dneska dělala?" zeptala se rychle namísto toho.
"Představ si," začala a oddělala ruce ze stolu, aby skřítka mohla uklidit, "že za mnou přišel další ředitel Bradavic." Ušklíbla se. "Jenže Brumbál neměl takové úmysly, jaké má současný ředitel."
"Opravdu?" zazněl skřítčin hlas u jejího levého ucha.
Chvíli přemýšlela, jestli to bylo ze zvědavosti, nebo či jen z toho, aby ji prokázala zájem. "Ano," pravila příkře. "Brumbál mě tam chtěl z jediného důvodu, zatímco Longbottom chce, abych tam učila!" Poslední tři slova zvolala.
"Co budete tedy dělat?" Na chvíli se zastavila a podívala se na svoji paní.
"Nevím Winnie. To vážně nevím."
"Měla byste to zkusit. Co jinak chcete dělat?" Ztuhla, když se na ni Kate podívala. "Omlouvám se, slečno?" pravila rychle na omluvu a uklonila se. Nějak si navykla mluvit zpříma.
Zakroutila hlavou. "Neomlouvej se, Winnie. Máš naprostou pravdu." Podívala se z okna. Slunce ještě pořádně nezapadlo, ale venku již bylo šero. Šedé mraky zakryly jinak nádherný západ slunce. Do okna i parapetu začaly bušit dešťové kapky. "Už je to dlouho, co se to stalo a očividně všichni zapomněli. Nemusím se bát, že mi budou přičítat jeho chyby. Když současný ředitel zapomněl…" její hlas se vytratil do ztracena.
"Můžete jít bezstarostně mezi lidi," pravila s náznakem radosti v hlase. Měla svoji paní ráda. Nebyla jako její předchozí "zaměstnavatel". Ano, měla své povinnosti, ale při nezdaru ji nijak netrestala. Občas křičela, když to bylo důležité, jinak si jen lehce povzdechla.
Podívala se na ni a musela se pousmát, když v jejích očích viděla radost. "Ale co když si někdo vzpomene?" Ráda by tu práci přijala, jenže potřebovala trochu popostrčit.
Skřítka vyskočila na stůl se zamračeným výrazem. Vztyčila ukazováček pravé ruky a mířila jím na svou paní. "Mladá dámo! Vy tu práci vezmete a budete ráda, že konečně můžete něco dělat. Zapomeňte na starosti a basta?"
"Winnie!" vyjekla. Měla sto chutí ji praštit i obejmout. Skřítka po vyslovení svého jména se skrčila. Přehnala to, to věděla jistě. "Děkuji ti za popostrčení, ale nezapomínej, s kým mluvíš!" její hlas zněl tvrdě. Byla ráda za občasné rady, protože se snažila změnit se, jenže nesnášela, když jí říkala, co má dělat. Odsunula židli a odešla do svého pokoje.
Zavřela za sebou a posadila se na kraj postele. Tohle nebyl ona. Laskavé chování nebylo její silnou stránkou. Po těch letech v jeho společnosti si zvykla na přepych. Každý se k ní choval s úctou a udělal všechno, co jí na očích viděl. Stala se namyšlenou a arogantní dívkou. Po jeho smrti měla pocit, jako by z ní neviditelná tíha značně klesla. Zařekla se, že svou povahu změní, ale moc dobře jí to nešlo. Prostě nemohla změnit to, čím byla. Rozhodla se, že své předchozí rozhodnutí odhodí. Snažila se, neujalo se to, tak proč se zbytečně namáhat?
Dala si dlouhou sprchu a zalehla do postele i přes to, že slunce zcela nezapadlo.
Současný ředitel Bradavic seděl u stolu přeplněného listy. Lampička mu nahrazovala denní svit. Byl rád, že nemusel být ve škole a mohl si práci vzít domů. Chtěl být co nejvíce se svojí rodinou a chytání školního roku mu v tom bránilo. Popravdě na ni neměl čas skoro vůbec. Školní rok, o prázdninách různé schůzky a příprava na další školní rok… suma sumárum měl na svoji rodinu dva až tři týdny.
"Neville?" zazněl ženský hlas ode dveří. Zvedl hlavu k Lence - jeho ženě. "Pojď už spát. Dneska jsi toho udělal dost." Usmál se na ni. Hned ten jeho úsměv prohlédla. Používal ho často, když musel něco dodělat. Jeho následující slova ji v tom utvrdila. "Dobře," přitakala. "Jen jeden dopis a půjdeš."
"Přísahám." Spokojeně se otočila a odešla.
Očima se vrátil k dopisu. Znovu si ho přečetl. Zjistil, že na začátku vynechal důležitou informaci. Skrčil list a hodil jej do odpadkového koše. Kupodivu ho měl prázdný. Lenka mu tu musela uklidit, i když stolu se raději ani nedotkla. Vzal si propisku a začal znovu. Byl rád, že nemusí použít brk a inkoust. Poslední dobou to nevyžaduje ani po svých studentech. Už přešly doby tradičních metod jako například brko a inkoust, ale i ty v některých případech stále používají.
Dopis se rozhodl strukturovat do poznámek. Jakmile byl spokojený se svým dílem, zapečetil obálku voskem a na rub napsal jméno majitele. Sova, jež seděla na bidýlku, radostně zavýskla. Dal jí dopis do zobáku a otevřel okno.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama