02. kapitola

1. září 2015 v 10:32 | Kate Rojvol Raddle |  Voldemortův dědic
Winnie vstávala časně ráno. Vyšla ze svého příbytku. Předchozí majitel ji nutil spát v malinké temné komůrce. Příbytek pod schody byl temný, když si tam nerozsvítila, ale rozhodně nebyl tak malý jak by si přála. Zvykla si spát v malé místnůstce, ale v tomhle domě bylo to nejmenší zrovna prostor pod schody. Trvalo pět let, než si zvykla na větší prostor.
U dveří si všimla obálky. Zvědavě se k ní vydala. Do tohoto domu chodily pouze listy, co se pošťák spletl. Na obálce bylo jen jméno s adresou. Žádná poštovní známka. Musela ji přinést sova. Vzala ji a odnesla do kuchyně. Určitě to ještě chvíli počká na vyřízení. Položila ji na stůl a dala se do přípravy snídaně.

Vzbudilo ji jemné cinkání nádobí. Otočila se na bok a podívala se na budík. Bylo teprve sedm pryč. Přetáhla si přikrývku přes hlavu a znovu usnula. Nehodlala vstávat dřív jak v devět. To se jí však nevyplnilo.
Skřítka jí vzbudila něco po osmé. Přinesla jí dopis a oznámila, že snídaně je hotová. Zasténala. Chtěla se pro jednou déle válet v posteli. Dopis jí však lákal víc. Posadila se a obálku roztrhla. Dala se do čtení dlouhého seznamu. První část dopisu byl sepsán do odstavce a dál byl konstruován do bodů. Pousmála se. Ředitel se musel činit, když jí to poslal tak brzy. Měla tři týdny, než škola započne. Spousta času, aby si zařídila potřebné záležitosti. Vstala tedy.
"Winnie, když teď budu v Bradavicích…" začala, když skřítka uklízela stůl.
"Zůstanu s vámi, slečno," doplnila ji okamžitě. Nikdo na ni nebude tak hodný jako ona, tak se toho chtěla udržet zuby nehty. "Budu uklízet váš dům, aby se tam neusadila havěť a dělat všechno, co řeknete."
Zvažovala její návrh. Původně ji chtěla propustit, aby se o ni nemusela starat. Jenže v něčem měla pravdu. Když tu nebude, nebude mít kdo hlídat dům a vypořádat se s lupiči. Nežije ve městě kouzelníků. Mohla ho zabezpečit kouzlem, ale takové kouzlo vyčerpává a někdy ani dost dobře nefungují. "Dobrá tedy. Původně jsem tě chtěla propustit, nicméně když je to tvé přání. Budeš se starat o dům. Tvé úkoly budou zkráceny, tak ne že začneš lenošit!"
Oči skřítky se rozzářily radostí. "Děkuji paní." Začala poskakovat vedle stolu i s nádobím v ruce. Zapackovala o vlastní nohy, a tak spadla a nádobí se rozbilo. Vyškrábala se na nohy. "Moc se omlouvám!" pípla.
Kate protočila oči v sloup a vytáhla hůlku. Jedním mávnutím se nádobí vrátilo do původní podoby. Jen zbytky jídla zůstaly na podlaze. Skřítka odnesla nádobí a vrátila se s hadrou. Kate odsunula židli. "Vrátím se večer." Odešla z domu.
Koruny stromů se ohýbaly pod silným větrem. Zde na kopci, kde nebyly žádné překážky, vítr vanul vší silou. Návštěvník zdejšího místa vytáhl hůlku a vytvořil kolem sebe ochranné kouzlo. Branka se skřípavě otevírala a zavírala. Nenašel se nikdo, kdo by ji namazal. Prošla přes ni a vydala se úzkým chodníkem do středu hřbitova, kde se nacházela krypta. Vyslovila zaklínadlo a bezpečně do ní vstoupila.
Uprostřed krypty se nacházela socha anděla. Křídla měl rozevřená, na sobě měl z kamene vytesané šaty, jež byly roztrhané pod koleny, a rukama si zakrýval oči. Na podstavci bylo latinsky vytesáno "Smrt je jen začátek". Vzala za jeho pravou ruku a zatáhla jí doleva. Podlaha se rozestoupila a objevily se schody. Hůlkou si vyčarovala světlo a sestoupila do podzemí.
Dlouhá chodba vedla více méně rovně. Před ní se objevily dveře. Neměly žádnou kliku. Ruku na ně položila. V místě dotyku se vynořily jehličky a píchly ji do prstů. Za malý okamžik se dveře neslyšně otevřely. Z místnosti se to temné chodby linulo naoranžovělé světlo. Vycházelo z kouzelných pochodní, které lemovaly kruhovou místnost. Nevytvářel žádný kouř a neubíral kyslík. Uprostřed stály dva kamenné sarkofágy. Podlahu kolem nich pokrýval mech. Měl zde dobré podmínky.
Neslyšnými kroky přistoupila k prvnímu sarkofágu. Prsty přejela po vyrytém nápisu Eleanor Payne. Nejspíš by se měla omluvit, že sem dlouhou dobu nezavítala - jak to ostatní lidé dělají - ale necítila se vinna. Přeběhl jí mráz po zádech. Najednou měla pocit, jako by ji někdo sledoval. Rychle se otočila, připravená použít útočnou či obrannou kletbu. Nikde nikdo nebyl. Vyslala kouzlo, které ji mělo varovat před druhými lidmi, ale nikdo v blízkém okolí natož v kryptě nebyl.
Pocit, že není sama a pozorována, přetrvával. Stočila pohled k druhé rakvi. Ohrnula horní ret v úšklebku. Na sto procent věděla, že je mrtev. Nemohl to být stejný pocit jako před roky. Zakroutila hlavou. Byl to špatný nápad sem chodit, pomyslela si. Rázným krokem opustila pohřebiště svých rodičů.
Unavený z práce se toulal ke svému domu. Mohl se přemístit rovnou, ale měl rád procházky při teplých večerech. Měl možnost zapomenout na chyby ve svém životě a představovat si, jaké by to bylo kdyby.
Jakmile se situace uklidnila, získal práci na Ministerstvu kouzel a díky své píli se vyšplhal vysoko. Dokonce zvažuje možnost kandidovat na samotného ministra kouzel. Také se oženil s krásnou úřednicí, kterou mu dohodili rodiče. Všechny tyto myšlenky zanechal ve své práci. Na tomhle místě neměly místo.
Zastavil se. Měl krásný výhled na svůj dům. Tento pohled ho vždycky těšil. Říkal mu, čeho dosáhl a čeho se zbavil. Zamračil se. V jednom okně v přízemí spatřil slabou zář. Musela vycházet z krbu. Byl si jist, že když odcházel ráno do práce, nikde nic nehořelo. Domácí skřítku neměl, protože jeho žena byla proti tomu, a jeho žena se synem byly na návštěvě u její matky.
Rychlejším krokem pádil k domu. Rozrazil dveře. Zastavil se až ve dveřích do obývacího pokoje. V křesle, zády k němu, někdo seděl. Na stolečku vedle sebe měl položenou skleničku s alkoholem. Pes, jehož si vysnila jeho dcera, v klidu ležel na svém místě. Nadechl se, ale neznámý host promluvil první: "Obsloužila jsem se sama."
Sklonil ruku s hůlkou a brada mu spadla úžasem. Obloučkem se přesunul na místo, odkud na ni dobře viděl. Světlo plamenů jí ozařovalo tvář a dlouhé vlasy byly přehozené přes rameno. Hned jí poznal. Měl dojem, jako by se za ta léta vůbec nezměnila. Vyschlo mu v krku, takže jen nasucho polkl. "Došly ti slova?" Zvedla skleničku a upila doušek. Poté k němu otočila hlavu, ale nepodívala se na něj.
"Co-co-co…" koktal. "Jsi to vážně ty?" zeptal se nakonec. Hlas se mu třásl. Tahle emoce u něj nebyla zvykem. Pevně si stál za svým a dokázal to zprostředkovat jak slovy, tak i intonací.
Pousmála se nad jeho hlasem. Sama, kdyby si nedodala odvahy, by nebyla schopna řádně mluvit. "Ahoj, Draco. Je to dlouho, co?" Konečně se na něj podívala.
"Kate," vydechl téměř neslyšně.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama