Sluha Boží

26. září 2015 v 21:50 | Kate Rojvol Raddle |  Yaoi
Stál jsem před zrekonstruovanou církevní budovou - farou. Před dvěma měsíci jsem oslavil třicáté třetí narozeniny. Už bylo načase odejít a začít na novém písečku. Vítr mi pročechral nakrátko střižené vlasy barvy spáleného uhlu. Možná bych si je mohl konečně nechat trochu delší, opravdu jen možná, protože takhle mi to vůbec neslušelo, ale pravidla jsou pravidla. Neslyšně jsem si povzdechl.
"Už je ti třicet tři let. V našem domě je místo pro všechny, to víš," začal svoji promluvu, když jsem se posadil naproti svému nadřízenému. Byl vysoký, štíhlý se šedými nakrátko ostříhanými vlasy. Zvedl ruce a dlouhé prsty si propletl před ústy. Probodával mé svýma unavenýma očima. Podle mého názoru by potřeboval ze své funkce vystřídat.


"Ano," přisvědčil jsem. Čekal jsem ale, na které jsem se ze zdvořilosti nezeptal.
"Ale ty jsi v tomhle chrámě," slovem chrám myslel dům, ve kterém žili, "strávil celý svůj život. Umíš všechno, čeho jsme schopni naučit," odmlčel se. Pauzu prodloužil nezvykle dlouho. Nebyl jsem na tenhle tón zvyklý. Hned jsem přemýšlel, zdali jsem provedl nějakou špatnost, ale nic mě nenapadlo. "Proto je načase osamostatnit se." A bylo to tady! Chtějí se mě bavit.
"Proč?" vyhrkl jsem okamžitě. Stoupl jsem si a praštil rukama o stůl. Nezaskočilo ho to. Byl zvyklý na moji výbušnou povahu, když se mi něco nelíbí. A tohle byla jedna z věcí, jež se mi nelíbila.
"Uklidni se, Patriku," oslovil mě konejšivě. "Tohle nemáš za trest." Usmál se mile. "Máš to za odměnu. Jsi… Byl," opravil se, "skvělý učenec a je načase, abys zase ty učil druhé."
Vzpomněl jsem si na svůj rozhovor před týdnem. Ještě mi popřál hodně štěstí a pak mě vyprovodil ze své pracovny a od té doby jsem ho neviděl. Bylo to zvláštní. Po celý můj život - co si vzpomínám - jsem s ním trávil každý den a teď mě vyslal do této vesnice. Připadal jsem si tak sám.
Nemělo smysl to dál odkládat. Sevřel jsem ucho kufru a udělal těch pár kroků, které mě dělily ode dveří. Zvedl jsem ruku a zaklepal. Neměl jsem klíče, takže tu na mě měl někdo čekat, aby mne tu provedl. Ne, že bych to potřeboval. Všude to vypadá přibližně stejně, jenže klíče mě brzdily a také jsem neměl tušení, jaké tu mají zvyky. Nikdo mi nepřišel otevřít.
Pravé obočí mi vyjelo vzhůru. Co si teď počít? pomyslel jsem si. Než jsem nad tím začal uvažovat, zaznělo za mnou odkašlání. "Vy budete určitě pan Patrik Leheček." Usmál se na mě a natáhl ruku k potřesu, jakmile jsem se otočil. Ruku jsem přijal a než stačil cokoliv říct, pokračoval on: "Jmenuji se Darek Pospíšil a jsem starostou obce."
"Těší mě, pane." Chtěl jsem se zeptat na klíče a další věci, ale předběhl mě. Popravdě jsem byl rád, protože jsem to chtěl mít co nejdřív za sebou. Zarachotil klíčem v zámku a otevřel dveře. Poté mi klíče s úsměvem podal. Sevřel jsem je v dlani. Byly studené. Otevřel a nechal mě vstoupit dovnitř jako prvního. Naskytl se mi pohled na schodiště vedoucí do druhého patra, kde končily dveřmi, nejspíš zamčenými. Napravo i nalevo se nacházely místnosti, v každé byl dlouhý stůl s lavicemi okolo. Místo pro setkání farníků. Zkřivil jsem obličej, tohle byla část, kterou jsem nesnášel. Přetvářky, pomluvy, nadávky a to všechno končilo u zpovědi a začalo se nanovo.
"Jak jistě víte, tohle," ukázal rukama do místnosti nalevo a napravo, "jsou pokoje, pro naše farníky a děti, jež jsou součástí zboru. Přes den, jsou dveře většinou odemčené, aby se nebránilo ke vstupu." Nic jsem neřekl, jen pokýval hlavou na srozuměnou. Takhle to bylo převážně všude. "Vy budete bydlet v prvním poschodí. Celé to bude vaše a klíče ode dveří máte jen vy," ukázal na klíče v mé ruce. Vyrazil jsem tedy po schodech nahoru, nalezl patřičný klíč a otevřel si. Vešel jsem na úzkou chodbu, která vedla na obě strany. "Máte tu všechno. Ložnici, kuchyni, koupelnu, pracovnu a špižírnu." Postupně ukazoval směrem, kde se pokoje nacházely. "Dneska máte ještě volno, ale od zítřka to bude všechno na vás." Poplácal mě po rameni. "Hodně štěstí!" popřál mi. Rozloučil se a odešel po své práci. Ještě nějakou chvíli jsem tam stál a díval se na zavřené vchodové dveře.
Nemělo smysl tam zůstávat, jak tvrdé i. Své věci jsem si odložil v ložnici. Otevřel jsem skříň a našel jsem tam svoji sutanu. Neodolal jsem a oblékl si ji. Voněla novotou - tedy spíš jí smrděla. Musím ji dát oprat, pomyslel jsem si. Zkontroloval jsem v zrcadle, zdali je všechno ok a podlehl jsem pokušení jít do kostela.
Přešel jsem silnici a vstoupil dovnitř. Nepřekvapilo mě, že je kostel otevřený, Větším překvapením bylo to, že v lavici někdo seděl. Rozešel jsem se k té osobě. Mé kroky tlumil koberec, tudíž netušil, že tam jsem. Nakoukl jsem mu přes rameno.
To, co jsem spatřil, mě šokovalo. Odkašlal jsem si. "Tohle mi, prosím, dejte," pravil jsem pohoršeně. Muž se vylekaně postavil a telefon schoval za zády. Podíval se na mě, pak na nataženou ruku a zase na mě. Nehodlal mi to dát. Povzdechl jsem si. "Tohle je dům Boží…" Než jsem však mohl pokračovat, prošel kolem mě. Náhle se zastavil.
"Vůně?" šeptl. Vlasy na zátylku se mi naježily.
"Už musím jít!" Rychle jsem se otočil a pospíchal zpátky na faru. To nemůže být pravda! Vážně to byl on! Nemohl jsem uvěřit, že jsem ho znovu potkal.
Zavřel jsem za sebou dveře v poschodí. Opřel jsem se o ně a zhluboka se nadechnul. Po minutě jsem přiskočil k oknu a vykoukl ven. Nikoho jsem neviděl. Začal jsem chodit po místnosti a přemýšlel.
Vyrušilo mě zaklepání. Neváhal jsem a dveře otevřel. Zkoprněl jsem. Ve dveřích stál onen muž, který byl v kostele. "Otče?" pravil. Nereagoval jsem. Prostě jsem jen tak tam stál, ani dveře jsem nebyl schopný zavřít. Usmál se na mě. "Vážně jsi to ty," naklání hlavu na stranu.
"O-ode-odejdi, prosím," koktal jsem ze sebe. Až jsem se divil, že jsem byl schopný promluvit.
Nereaguje na moji výzvu a jen se na mě dívá. Jeho oči jsou tajemné. "Vážně bych tě tu nečekal. V takové malé vesnici," vešel dovnitř. "A už vůbec jsem nečekal, že budeš kněz. Tehdy jsi tak rozhodně nepůsobil." Otočil se ke mně s úsměvem.
Odkašlal jsem si a pevně sevřel kliku dveří. "Nevím, o čem to mluvíte." Pohled jsem otočil stranou. "Měl byste odejít, pane…"
"Matějů," dodal. "To chcete odehnat věřícího, který se chce vyzpovídat?" Pravil. Nemohl jsem mu říct ne.
Pustil jsem dveře. "Sice to není zpovědnice, ale jelikož-" nestačil jsem doříct. Přitiskl mě ke stěně a zabouchl za sebou - nejspíš nohou.
"Jsi to ty. Pamatuji si tě. Jak bych mohl zapomenout?" šeptal mi do ucha. Nasál vzduch. "Ta vůně mi všechno připomíná…" Rty se mi dotkl pravého ucha.
"To jsem neměl v plánu," řekl jsem pravdivě. Vážně jsem nechtěl nikomu nic připomínat. "Byla to jen jedna noc."
"Já vím. To samé jsi říkal při rozloučení, ale já…" Nedořekl svoji větu.
"Co?" vyzvídal jsem. "Co jsi?" Nějak se mi podařilo otočit se k němu čelem. Viděl jsem jeho obličej. Vypadal smutně.
"Každý den od té doby na to pořád myslím… Já tě chci Patriku," šeptl znova.
"Rozumím," řekl jsem taktéž šeptem. Připadalo mi, jako kdyby někdo z nás promluvil nahlas, všechno by se rozpadlo. Klekl jsem si na koleno. Začal jsem mu rozepínat pásek u kalhot.
Chytil mě za ruce. "Počkej! Tak jsem to nemyslel!" Zastavil mě. Zvedl jsem hlavu a podíval se na něj. "Chci, abys to cítil jako já…"
"To asi nepůjde. Nejsem na vztahy-"
"Jen na jednu noc." Doplnil za mě nahořkle. "Jak takhle můžeš žít?! To prostě… jak… to…" dostával ze sebe stěží. Nevěděl, jak by měl argumentovat.
Povzdechl jsem si a postavil se. Nadechl jsem se, že mu něco povím, ale v tom přitiskl své rty na ty mé. Nedokázal jsem se ovládnout. Nechtěl jsem, ale chtíč byl silnější než já.
Vzal jsem ho za ruku a táhl jsem ho do ložnice. To bylo asi jediné místo, které jsem si dokázal za takovou malou chvíli zapamatovat celé. Doslova jsem jej hodil na postel a sám si vysvlékl sutanu. Stál jsem tam jen ve spodním prádle

Ležel jsem v posteli přikrytý přikrývkou do půli těla. "Co se děje?"
Podíval jsem se na něj."Nečekej, že ti budu říkat ty sladký řečičky. Aspoň ne ve velmi blízké době."
"Neboj se, jsem trpělivý člověk, pokud jde o někoho, koho miluji…" Podepřel se na loktech, naklonil se ke mně a políbil mě.
A tak se z nás stali milenci.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama