04. kapitola

23. července 2016 v 20:07 | Kate Rojvol Raddle |  Králův svět
Sluneční papstky pronikaly škvírou v zatažených záclonech. Svítalo, a tak byly paprsky intenzivnější. Dopadaly na spící postavu. Šimraly ji na tváři. Zasténala. "Ještě chvilku," zamumlala v polospánku. Přehodila si přikrývku přes hlavu.
Jelikož věděla, že už neusne, vstala a zamířila do koupelny. Otevřela dveře, vstoupila dovnitř. Pustila vodu, nabrala ji do dlaní a opláchla si obličej. Podívala se k vaně, aby si vzala ručník. "Ááááááá..." začala křičet. Ručník rychle vzala a přitiskla si jej na obličej.

"Co křičíš?" vyjel na ni, když vyskočil z vany a po rozhlédnutí viděl, že tu nikdo kromě nich není.
"Vy idiote!" křikla tluměně skrze ručník.
"Co je?" Stále nechápal její výstup. Sklonil hlavu. Až to udělal, pochopil, proč tak vyvádí. Na sobě měl jen spodní prádlo. Otevřel ústa, ale nevydal ze sebe ani hlásku. Natáhl se pro oblečení a urychleně se oblékl.
Slyšela šustění oblečení. "Tak já vás sem pozvu a vy uděláte tohle?"
"Měla jsi zaklepat!" obořil se na ni. V obličeji byl rudý jak rozčilením, tak hanbou.
"Je to můj pokoj! A vy se tu rozvalujete a... a..." Rukou přejela od podlahy ke stropu.
Odkašlal si. "Už- už můžeš... ten ručník..." větu nechal nevyřčenou, ale byla zcela pochopitelná. Ještě chvíli jej nesundávala, ale po chvíli ho sundala. Pohled jí spočinul u nohou, kde spatřila kalhoty. Otočila se bez jediného slova a dokončila ranní hygienu vyčistěním zubů.
Šli na poslední snídani placenou zaměsntavatelem. Celou dobu nepromluvila, byla stále naštvaná na jeho chování. Během snídaně se však otrkala. "Tak, jak to teď vlastně bude probíhat? Hádám, že se musíme dostat do Doubie, ale ostatní mají náskok, protože tam už byli, zatímco já jsem nováček, co se k nim přiškvařil..." Ukousla si marmeládovou koblihu. Marmeláda začala utíkat druhou stranou a dopadla na bílý talíř. Olízla se. Nikde nenašla tak plné koblihy. Vždycky na nich šetřili náplní. Takové je mohla jíst až do smrti. K tomu upíjela sladké kakao. Pravda, že si tam musela přidat pár lžiček cukru, ale jinak si nestěžovala.
"Je pravda, že tam všichni už byli, ale jejic cesta byla dlouhá a kolikrát se motali v kruhu. Nikdo z nich ti teď - po těch letech - neřekne, jak se tam dostali," pravil mezi sousty. Bylo na něm vidět, že si poslední snídani v drahém hotelu musí vychutnat. Chtěl ochutnat od každého něco - aspoň to tak Shizuce připadalo. Ale nic mu neřekla. Přece jen, kdyby byla sama, také by se s radostí ládovala, jak to měla ve zvyku. Kdo by to neudělal, když útratu platil někdo cizí?
"Takže chcete říct, že na tom jsem stejně jako všichni ostatní?" Místo odpovědi kývl. "Takže," spekulovala dál, "musím najít cestu do Doubie Village, kde se budou konat souboje?" Když ji tohle říkal naposledy, bylo to dávno a detaily si moc nepamatovala. "Tam budu muset bojobat o titul Krále šamanů i vlastní život?" Zvedl ruku, že chce něco říct, aby nepokračovala.
Polkl sousto a pravil: "Budete bojovat ve tříčlenném týmu. A to poslední neber tak vážně, na to jsme tu my, abychom stoupili do boje a zastavili jej, když půjde do tuhého." Už se nezmínil, že prozi některým nemají šanci, ani když všichni rozhodčí spojí své síly dohromady.
Pokývala hlavou. Nejen, že musela dávat poroz na sebe, ale také musela dávat pozor na další dva lidi. "Co když nebudu mít žádný tým?" Tuhle možnost by preferovala nejvíce.
Konečně zvedl hlavu od jídla a zamyslel se. "Taková věc se ještě nestla. Jelikož se všichni chtějí zúčastnit, tak nikdo neodmítl někoho, kdo se k nim chtěl přidat." Pak se zasmál. "Budeš první, komu se to podaří." Upřel na ni pohled. Po tom smíchu to vypadalo strašidelně. "Ve vesnici jsou boje mimo souboje zakázané, ale cestou nic nezaručujeme. Nemůžeme dohlídnout na všechny účastníky."
"Chápu. Distancujete se od nechtěných nehod při cestě. Chytré."
"Tak to není. Jen nemůžeme být všude, kde se někdo rozhodně bojovat. Prostě zaručit bezpečí můžeme až v Doubie." Přikývla na srozuměnou. Nechtěla s ním polemizovat. Každý to bere podle svého. Oni nemají dost lidí a někdo to může brát jako "nezajímá mě, co se stalo cestou, hlavně, že jste tady".
Dala si další koblihu. Tohle ji asi bude nejvíce chybět. "Jaký je časový limit?"
"Tři týdny. Čtvrtý se více méně odpočívá a pátý šestý týden budou boje. Potřebujeme krále co nejdříve. Hvězda Zničení se blíží. Nechali jsme ji hodně se přiblížit..." Větu nechal jakoby nedořečenou.
Shizuka se na něj dívala a přemýšlela, co tím chtěl říct. No, nechala to plavat. Stejně s tím nic neudělá. Odsunula židli. "Všichni se na vás dívají." Odešla z hotelové restaurace.
Měla by se připravit na cestu. Naneštěstí byla ve velmi luxusním hotelu, kde měli i své obchody. Koupila si cestovní tašku. S ní se bude cestovat lépe, než s kufry.
Vešla do pokoje. Silva tam ještě nebyl. To také čekala. Beztak ho její hláška neznepokojila a cpe se dál.
Hotel měli opustit do desíti odpoledne. Bylo půl desáté. Akorát tak na sbalení. Začala se přehrabovat v kufrech a nejdůležitejší věci si poskládala do cestovní tašky. Do batohu si dala důležité věci jako peníze, kreditní kartu, klíče od domu - kde nebyla ais tak měsíc - a další cenné věci. Když skončila s balením, převlékla se do pohodlnějších věcí, v nichž se jí bude dobře cestovat.
Klepání na dveře značilo hosta. Otevřela vědouc kdo to je. "Áá, jdete právě včas. Potřebuji od vás laskavost."
"Ne, nemohu tě vzít do Doubie Village," odmítl aniž by věděl, co chce.
Chvíli na něj civěla, než ji to došlo. "Ale ne, chci jen, abyste mi tam vzal kufry. Myslím, že za tu stravu a bydlení v tomhle hotelu mi to dlužíte. Je to jen pár věcí." Viděla, jak chce něco namítnout, ale jakmile zmínila jídlo, zavřel pusu.
"Dobře," souhlasil.
Shizuka se na něj usmála. "Bezva! Kufry jsou támhle," ukázala do rohu se čtyřmi kufry. Jeho čelist znatelně povolila. Začala se smát. "Dva pošlu domů vezmete dva." Tato informace se mu líbila mnohem víc. Batoh si dala na záda a cestovní tašku přes rameno. Kyvadélko, stejně jako Osudový zvonek, měla připevněné na rukách. Vyrazila.
"Počkej!" křikl na ni. Zastavila se. "Dávej na sebe pozor," pravil.
"Nebojte, mám sebou přátele. Uvidíme se v Doubie." A než stačil cokoliv říct, odešla.
Povzdechl si. Chtěl ji trochu pomoct, aby nebloudila, ale nedostal se k tomu. Trochu se zarazil. Chtěl ji pomoct? Jak jen na to mohl pomyslet? Vždyť ji měl dát zvonek a říct pravidla. To bylo všechno. A on ji chtěl pomoct! Zakroutil hlavou, aby z ní dostal ty špatné myšlenky. Povzdechl si. Musel se vrátit zpátky do Japonska. Byl zvědavý, kdo přijde jako první a kdo nakonec vyhraje. Vzal kufry, na kterých nebyla adresa a odešel z pokoje. Naposledy se rozhlédl. Předpokládal, že v takovém pokoji už nikdy spát nebude - i když to bylo v koupelně.

Cestou k letišti si zarezervovala letenku. naneštěstí měli ještě pár volných míst v turistické třídě. Nemohla si vybírat. jelikož se do Japonska musela dostat co nejdříve, nemohla tudíž čekat na první třídu.
Batoh si odložila do přihrádky a posadila se k oknu. "Zdovolením," uslyšela poněkud známý hlas, který ovšem nemohla zařadit. Vzhlédla. Zelená kštice a milý úsměv se nezměnili.
"Lysergu!" vykřikla.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama