Chci žít v tomto světě trochu déle - 3. kapitola

9. března 2017 v 8:06 | Kate Rojvol Raddle |  Chci žít v tomto světě trochu déle
Amrit se vrátila zpátky po půlhodině. Nezaklepala, ale rovnou si náramkem otevřela. Přístup do pokoje mají jen dvě osoby, tak jako do jejího. Čekala spíše strohý pokoj, ale tento byl uzpůsoben jako apartmá v nějakém luxusním hotelu. Za malou chodbičkou se rozprostíral rozlehlý obývací pokoj, z něhož se pak dalo dostat do přilehlých místností. Pokoj byl osvětlený malou lampičkou v rohu. Podivila se. Věděla, že nemá při práci rád přítmí. Tvrdil, že si tak kazí zrak - což byla i pravda. Že by spal? blesklo jí hlavou. Myšlenku hned zaplašila. Spí jen zřídka a bylo teprve sedm večer.
Prázdná lahve zacinkala, když do ní kopla. Sklonila se a zvedla ji. Etiketa značila drahé pití. V údivu vytáhla jedno obočí. Na zemi se jich válelo poněkud vícero. Minibar u stěny byl otevřený a prázdný. Nevypadalo to tu na party. Že by to vypil sám? blesklo jí hlavou. "Co se to tu děje?" zeptala se sama sebe už nahlas. Do pokoje vnikl chladný větřík.
Prosklené dveře na balkon byly pootevřeny. Teď si všimla, že tam někdo sedí zády k ní. Pršelo a podle zvlhlých vlasů to vypadalo, že tam sedí dlouho. Prošla prosklenými dveřmi za ním. "Oslavuješ sám?" Kapky dopadaly na sedící postavu. Oblečení měl promočené a kolem něj se tvořila kaluž. Skleným pohledem se na ni podíval. Po chvíli se usmál. "Jak to vypadáš?" zasténala Amrit. Vytrhla mu poloprázdnou láhev z ruky. Chtěl si ji udržet, ale ve stavu, jakém byl, mu to nešlo.
"Hééééj" řekl zvýšeným hlasem.
Zhnuseně se na něj podívala. Obě lahve - tu prázdnou i tu skoro prázdnou - spustila přes zábradlí. Otočila se k němu. Díval se na ni nepřítomným pohledem. Z vlasů mu kapala voda. Poryv větru jim ukázal, proč zmoknout při studeném větru není dobrý nápad. Otřásla se. Stála tu jen chvíli a už mrzla. "Tak pojď, půjdeme dovnitř." Raději nezjišťovala, jestli je ve svém stavu schopný pohybu. Sehnula se k němu a jednu jeho ruku si dala kolem ramen. "Tak pojď." Začala se i s ním zvedat. Kupodivu to šlo mnohem snadněji, než předpokládala.
Cítila chlad z jeho oblečení. Pomalu se došoupali až do obývacího pokoje. Sice tu bylo tepleji, ale pořád mrzli. Kopla do prázdné lahve až opět zacinkala. "Pšššššt," sykl Lawliet. "Jestli to… zjistí A," odmlčel se na dost dlouho, že to vypadalo na konec věty. Ale pokračoval: "Dostanu!" řekl to hlasitěji, než zamýšlel a sám sebe umlčel dalším syknutím.
"Neboj. Budeš mít takovou kocovinu, že ti to bude jedno," řekla si spíš pro sebe, protože si něco mumlal pod nos a nevnímal ji.
Asi v poslední třetině měla pocit, že jeho tělo těžkne. "Ještě chvíli vydrž!" hekla pod ním.
"Mě se chce spát," zamumlal.
"Však budeš. Jen se musíš dostat do postele!" Nohy se ji třásly s každým krůčkem. Předtím ještě hodinu běžela.
Málem se svalila i s ním do postele. Vděčně se zbavila tíhy. Odpočinout si však nemohla. Našla koupelnu, odkud vzala ručníky. Jeden si hodila na hlavu a zbytek odnesla do ložnice.
Nejdříve mu jeden ručník dala na hlavu a nechala vodu se do něj vsáknout. Klekla si k němu. Myslela si, že když se mu chtělo spát, bude už dávno ležet, ale čekal na ni. Vyzula mu ponožky a pořádně mu chodidla otřela. "Tak šup, musíš se převléct," rozhlížela se. "Kde máš čisté oblečení?"
"Zima," zadrkotal zuby místo odpovědi. Chtěla mu odseknout, že jí taky, ale raději mlčela. Přistoupila k jediné almaře. Vytáhla z ní čisté, a hlavně suché věci. Odnesla je k posteli.
"Zvládneš se převléct?" zeptala se pochybovačně. Nejistě pokýval hlavou, ale nic neudělal. Sama se začala třást zimou, ale nemohla ho tu tak nechat. Sice mohla zavolat Watariho, jenže netušila, kde by mohl být. Za celou dobu ho tu neviděla, což bylo divné. "Tak jo." Naklonila se k němu a vzala promočený lem trička. "Ruce nahoru." Připadala si, jako by se starala o malé dítě. Tričko mu sundala. Ještě štěstí, že tu byla tma a on byl opilý, protože zčervenala.
Otřela mu hruď, ruce a záda. "Tak-" zadrhl se jí hlas. Odkašlala si. "Ruce před sebe," nařídila mu. Natočila tričko správným směrem a oblékla mu ho. Stoupla si a natáhla k němu ruku. Chytil ji a postavil se. Byl vyšší než ona a teď jí to připadalo ještě vyšší. "Dokážeš udělat to, co jsem udělala?" zeptala se tázavě. Rozhodně neměla v plánu mu vysvlékat i kalhoty. "Já se otočím a ty si vysvlečeš kalhoty, osušíš se a oblékneš čisté, jo?" Mlčel.
Věděla, že by se měla otočit, ale pořád zůstala otočená k němu. Zvedl ruku a studenými prsty se dotkl jejího obličeje. "Promiň," zašeptal.
"To neřeš," odpověděla a sklonila hlavu. Viděla, že se začíná prát s kalhoty, tak se rychle otočila. Ve tvářích cítila horkost. Šustění a hekání ji značilo velkou snahu vysvléct se. "Na posteli máš suché oblečení." Netoužila po tom, aby si oblékl totéž oblečení, co si vysvlékl. Nastalo ticho, ale neodvážila se otočit. Nedal ji najevo, že skončil. "V pořádku?" Neodpověděl. Užuž se chystala otočit, když ji zezadu objal.
"Zima," zašeptal.
Zkoprněle tam stála. Nevěděla, jak by měla reagovat. "Tak- takhle budeš akorát mokrý. Pusti mě." Objetí zesílil a čelem se opřel o její hlavu. Ve tváři ho šimraly její vlasy.
"Točí se mi hlava."
"Musíš se z toho vyspat. A hlavně se zahřát nebo budeš nemocný." Něco nesrozumitelného zamumlal. "Proč jsi to udělal? Vždyť nesnášíš alkohol…" začala po chvíli. "Sám jsi říkal, že to ničí mozek," pokračovala, když neodpovídal. "Copak jsi přestal bažit po vědomostech? Už nechceš být nejchytřejší ze všech?" začal se ji třást hlas.
"A co na tom?"
"Ach," povzdechla si. Její reakce byla poněkud mírná. Naštval ji tou jeho větou. "Tvůj bystrý mozek a vysoká inteligence jsou nejhlavnější věci, co na tobě mám ráda." Zarazila se. Zase řekla něco dřív, než si uvědomila následek. "Kdyby nebylo tebe, tak už bych…" nedořekla to. Kdyby nebylo jeho, už by tu nebyla.
"Chce se mi spát," řekl po chvíli. Tímto dal najevo, že ji nejspíš neposlouchal.
Chytila jeho ruce a odtáhla je od sebe. "Musíš si lehnout." Protestně zabručel. Začínalo mu být teplo. I přes protesty si lehl do postele a nechal se zakrýt. "Snažila jsem se být jako ty, ale pro mě tyhle věci nejsou. Snažila jsem se, ale pořád jsem nejhorší. Chtěla jsem tak dokázat, jak ti vděčím za život, ale… asi budu jen podřadná hlupačka. Takže prosím, nezahazuj své nadání." Po tváři ji skanula slza. "Nenič se!" Otočila se a co nejrychleji opustila jeho pokoj.
Před svým pokojem spatřila doktorku. Rozhlédla se kolem, jestli tam nenajde i někoho jiného. "Dobrý večer," pravila a rychle si otřela slzy. Doktorka se na ni usmála a něco řekla. Poškrábala se na čele, když si uvědomila, že jí nerozumí. Natáhla k ní ruce. V jedné držela krabičku a v druhé dopis. Vybídla ji, aby si to vzala. Pak ukázala na krabičku a na obličej. Tím pochopila, že je to na modřiny. Pokývala hlavou a vstoupila do svého pokoje.
Podívala se na obálku. Nechápala to. Písmo na obálce patřilo Watarimu. Nebyla žádný znalec písma, ale jeho úhledný rukopis poznala. To jí to nemohl říct osobně? Posadila se na postel a pustila se do čtení.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama