Trochu jiný příběh 01. kapitola

13. července 2017 v 20:35 | Kate Rojvol Raddle |  Naruto - trochu jinak
Krajina byla přikrytá studenou pokrývkou. Ranní paprsky se odrážely od čerstvé nadílky bílého sněhu. Po dlouhé době nevanul studený vítr a nepadal sníh. Poklidné ráno, jež bylo v kontrastu s neklidnou a bolestivou nocí. Nový den začal s kokrháním kohoutů a pláčem dítěte.
"Pššš," zašeptala. Prstem ho polechtala po růžovoučké tvářičce.

Za chviličku se k němu přidal další prst o něco silnější - mužský. "Neplakej, maličký."
"Shisui."
Zarazil se. "Shisui?" Přikývla. Políbil ji do vlasů. "Neplakej, Shisui," pravil něžně k dítěti.
Dítě po pár nádecích přestalo brečet. Do svých prstíků vzal prst svého otce a začalo jej zkoumat - jak ručičkama, tak ústy.
"Neměli byste odpočívat? Oba dva?" Objal ji jednou rukou, aby ji tak ohřál. Pohodlně se opřela o jeho hruď a více k sobě přivinula novorozeně. "Takto se mi nachladíte."
"Neboj se. Nic nám není a s takovým strážcem ani nic nebude." Zavřela oči. "A co ty? Jak se cítíš?"
Znovu ji políbil do vlasů. "O mě si starosti dělat nemusíš." Pevně je objal.
Oblaka propustila jedinou vločku. Bez větru klouzala vzduchem, dokud se nedotkla tváře, na níž se rozpustila. Oba věděli, co se teď stane a ona s tím souhlasila. Přesto nemohla uvěřit, že to přišlo tak brzy. "Tak teď se vrátíte zpátky." Bez varování ji vzal do náruče. "Východů slunce budeš mít ještě spousty," zašeptal.
"Ale bez tebe," dodala šeptem. Na to ji jen pevněji přitiskl k sobě.
Nechala se odnést do domečku na konci malé vesničky. Vlastně neměla na vybranou. Přenesl je přes práh a zanesl do ložnice.
Malý huňatý pejsek - štěňátko - jim přiběhl v ústrety. Skákal u postele a snažil se na ni vyskočit. Nešlo mu to, tak začal kňučet. Pak si vzpomněl, že v nohách má připravené takové schůdky, které mu pomůžou dostat se nahoru. Přicupital k ženě s dítětem. Začal oňufávat uzlíček v jejím náručí. Posadil se, zavrtěl ocáskem a zaštěkal. Byl to ten roztomilý štěkot, který vzbuzoval radost.
Sehnul se k němu a pohladil ho po hlavičce. "Postarej se mi tu o ně, Blazei. A až Shisui vyroste, buď jeho přítelem." Zaštěkal na souhlas - nebo reagoval na svoje jméno. Rozloučil se se synem a manželku naposledy políbil. Otočil se k odchodu.
"Itachi, počkej!" Vyskočila na nohy a chytila ho za ruku. "Počkej. Než odejdeš, tak si ho aspoň pochovej. Neboj, nebudu tě přemlouvat, abys zůstal. Jen ještě chvíli, prosím." Žadonila o chvíli jeho času.
Vzal si syna do náruče a pochoval si ho. Objal svoji ženu. "Miluju tě, Shiz. Nedrž smutek a žij. Žij za nás oba."
Schovala tvář do jeho hrudi. "Nemusíš mít strach," zašeptala.
Pousmál se. "Nemám. Věřím, že si poradíte a budete šťastní." Pohladil ji po vlasech. "Počkám si na tebe. Ale nepospíchej," dodal. Potlačila slzy a jen přikývla. Vzala si novorozeně zpátky.
Dívali se za ním, když odcházel po cestě vedoucí z vesničky. "Miluji tě. Nikdy na tebe nezapomeneme," zašeptala. Než ho mlha zcela zahalila, otočil se s úsměvem na rtech. Dovolila slze skanout po její líci.
"Shisui," promluvila na dítě, "nedovolím, abys zapomněl na svého otce. I když tu s námi nebude, ty jsi jeho odkazem a budeš mi ho připomínat," promluvila po dlouhé chvíli. Zavřela dveře a vrátila se zpátky do domu.
***
Probudil se. Nevěděl, kde je a co se stalo. Pak se začal rozpomínat. Do očí se mu nahrnuly slzy a nemohl je zastavit. Otočil hlavu. Mrtvé tělo stále leželo vedle něj. Ještě předtím, než umřel, něco říkal. Nerozuměl mu. Rty se mu pohybovaly, ale nevyšel z nich žádný zvuk. V tom strachu a zmatku to nebylo důležité, ale jeho slova na něj teď dolehly.
Posadil se. Nespouštěl oči ze svého bratra. Přál si, aby se pohnul, aby tohle všechno bylo jen jedno velké nepovedené genjutsu. I když on to začal, věřil, že jeho starší bratr není mrtev. Že ho nezabil. Klekl si nad jeho mrtvolu. Slzy teď padaly na oblečení nasáklé krví. "Itachi..." zašeptal. "Proč jsi to udělal?!" Vyčkával na odpověď. "Proč jsi mě to nechal udělat?!" Zatřásl s ním. "Itachi... Itachi!" Neudržel své emoce na uzdě a pořádně se rozbrečel. Zaklonil hlavu a z plna hrdla křičel.
Křičel, aby se mu ulevilo, jenže to nepomáhalo. S námahou se zvedl. Špička katany skřípala o kameny zničeného sídla. Neměl sílu jej zvednout. Prostě se chtěl dostat z toho místa, kde všechno ztratil - ale nejspíš i získal. To musel zjistit.
***
Sněhové vločky se snášely k zemi. V této oblasti neustále sněží. Proto se jí svět shinobi vyhýbá. Je nehostinná a chladná. Obyvatelé země zahalené ledem a sněhem jsou v relativním bezpečí. Postava zahalená v plášti si jej přivinula blíže k sobě. Zrovna vanul studený vítr, který se vnutil i do těch nejméně propustných míst. Otřásl se. Nevěděl, proč se sem vydal. Bylo to kvůli jeho bratrovy a posledním slovům nebo proto, aby se potrestal? To s určitostí nevěděl. Prostě ho sem nohy donesly bez jeho vědomí - to si alespoň namlouval.
Vesnice, co se mu vynořila zčistajasna z mlhy, stávala z několika málo domů. Svojí rozlohou nebyla ani polovinou rozlohy někdejší Uchiha čtvrti v Konoze. Stál na kopečku a díval se směrem k vesnici. Vesničané vycházeli z největšího domu - nejspíš ze starostova - s košíky s jídlem.
Jistě, neměli tu zemědělství a potraviny museli dovážet z úrodnějších krajin. Viděl několik skleníků, z nichž se kouřilo, aby v nich bylo teplo, ale méně odolnější rostliny zde neměly šanci.
Nikde neviděl muže či děti. Zahlédl jednu mladou tvář, co pomáhala starší ženě odnést plný košík jídla do domu. Zvesela se rozloučila a vydala se domů. Přikrčil ramena a vydal se z kopce do vesnice.
Ve sněhu za sebou zanechával stopy. Bylo mu to jedno. Stejně je padající sníh za chvíli zavane a nebude po nich ani památky. Byl promrzlí až na kost. Potřeboval se ohřát. Zpovzdálí sledoval dům, do něhož vešla ona mladá žena. Nezdálo se, že by zaznamenala jeho přítomnost. Vlastně nikdo ve vesnici netušil, že tu je. Nikdo nevycházel ven, pokud to nebylo nezbytné. Nechápal, proč tu zůstávají, když je tolik jiných a teplejších míst na světě.
Má zaklepat? Má odejít? Co tu vlastně dělá? Tyto otázky se mu honily hlavou, když stál před dveřmi. Proč mu před smrtí řekl, aby sem přišel? Proč jen poslechl slova umírajícího muže? Proč...?
Dveře se otevřely a v nich stála ona žena, co ji sledoval. "Nachladíš se, pokud budeš stát pořád venku," řekla a odstoupila ode dveří, aby mohl projít dovnitř. Nemohl určit její tón, jakým to řekla. Přesto vstoupil dovnitř. Domeček byl malý, teplý a do jisté míry útulný. Sundal si kapuci a rozhlížel se kolem.
Zavřela za ním. Nepotřebovala v domě studený vítr. Čelo si opřela o studené dveře. "To, že jsi tady znamená, že je mrtvý," zašeptala. Otočila se k němu se smutným pohledem.
Zmateně se na ni díval. "Vy jste znala mého bratra?" Znovu se rozhlédl po domě. "Proč mi říkal, že sem mám jít?" Nevědomky položil ruku na rukojeť meče.
"Za prvé, jsi můj host, tak se tak chovej. Nestrpím tu žádné násilí, pokud..." nechala větu nevyřčenou. "Za druhé, ano, znala jsem tvého bratra. Je to... Byl to... On byl..." Sklonila hlavu. "Je to můj... manžel." Použila přítomný čas. Kdyby použila minulý, dávala by tím najevo, že už není mezi nimi.
"Co?!" vykřikl. Bylo to jako proříznutí tiché a nerušené konverzace něčím nečekaným. Z vedlejší místnosti vyběhl malý psík a začal na vetřelce štěkat.
"Ticho, Blazei!" okřikla ho šeptem. Pejsek přestal štěkat, ale z místnosti, odkud vyběhl se začal ozývat dětský pláč. Povzdechla si. "A to jsem ho před chvílí uspala."
Nechala ho tam stát a vešla do ložnice. Naklonila se nad kolébkou. "Pšššš. Jen klidně spinkej. To nic není. Strýček na tebe počká. Jen klidně spinkej." Dítě se po chvíli uklidnilo a znovu usnulo.
Sasuke to všechno sledoval ode dveří. Po těch slovech ale vstoupil dovnitř. Stanul nad kolébkou, kde spalo dítě. Díval se na ně s otevřenou pusou. "Co... O co tu jde?" zeptal se. "Vysvětli mi, o co tu jde!" začínal se rozčilovat.
"Pšt!" Naštvaně se na něj podívala. "Půjdeme do kuchyně a já ti všechno vysvětlím, Sasuke," zašeptala.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama